 |
ZDENĚK MITÁČEK
Život, nuda a Česká republika
V následujících poznámkách se hodlám věnovat knihám,
jejichž autoři reflektují život v této zemi. Každý z nich se zaměřuje
na jinou oblast našeho společenského a kulturního života. Zároveň však
jejich knihy mají ledacos společného. Mnohé věci populární a módní shledávají
lehkými, jejich myšlenky pomáhají rozlišovat mezi kvalitou a nekvalitou,
a lépe se tak orientovat.
Petr Pavlík: Umění a život v Čechách aneb umění
žít v Čechách (Středoevropská galerie a nakladatelství, Praha 1997, 156
str.)
Autor se ve své knize zabývá oblastí výtvarného umění.
Před čtenářem vyvstává svět známých i méně známých výtvarných kaus, skandálů
většího i menšího rozsahu. Jako událost byla tato kniha oznámena např.
v Respektu či v Lidových novinách, v Ateliéru o knize podrobně psal Jiří
Hůla, zevrubnou a do značné míry i výstižnou recensi uveřejnil Jiří Olič
v Literárních novinách č. 15/98. Olič vytýká Pavlíkovi, že nezaznamenal
všechny zásadnější výtvarné spory, že jeho kritické usilování se někdy
zbytečně tříští v mystifikacích a hříčkách.
Našla by se řada dalších "případů" - např. Oličem zmíněné přetírání jistého
tanku na růžovo je rozhodně velmi výrazným symbolem atmosféry popřevratového
období. Avšak s výtkou, že Pavlík jde směrem zužování obecných výtvarných
problémů na pouhé "kausy", souhlasit nemohu, Pavlíkovi některé známé kausy
slouží naopak jako východisko k rozvíjení myšlenek, které rozměr vybraných
příkladů značně přesahují.
Za zásadní považuji jeho poznámky k problematice časové kontinuity v našich
zemích - o tom v kapitolách České vědomí a americký pluralismus aneb Maybe
život v Maybelandu, O čase a prostoru, běžcích a poutnících, o českých
poustevnících, aneb proč s námi Němci nechtějí hrát pingpong, a v Glose
o vztahu umění k času a místu. Autorovy myšlenky pomáhají prohloubit vědomí
naší identity, pomáhají tím odolávat záplavám nicneříkajícího zboží, importovaného
z výtvarnicky "módnějších" zemí. Úvahy na toto téma shrnuje Pavlík v úvaze
nad dílem Václava Stratila (Stratilův "body systém") a při následné polemice
s Milanem Knížákem (Knížákovy staré šaty).
Pavlík rekonstruuje smysl tradice. "...jestliže dnes nevystavujeme
ve Veletržním paláci krajinomalbu a další specifické české fenomény, potom
jen zjevně pohrdáme naším kulturním dědictvím (...) České výtvarné umění
přistřižené dle světové fazony je pak jen kostkou cukru hozenou do oceánu..."
(str. 85). Zabývá se vztahem umělce k informacím. Dílo nelze "vymyslet",
je naopak podnětem k prožívání a přemýšlení - kapitola Informace o informacích.
V neposlední řadě zkoumá roli kurátorů výstav - v současné době často
teoretiků prosazujících svůj dílčí "zájmový" výklad výtvarných trendů
současnosti mnohdy na úkor autorů děl základnějších kvalit - poznámky
k exposici ve Veletržním paláci. Bleskne se rovněž glosa o "houbovitosti"
denní výtvarné kritiky, v postřehu, že mezi nejpoužívanější obraty této
kritiky patří fráze sestavené ze slov: každodenní, měkký, prestižní a
přesný - viz Jazykové zákampí české teorie.
Pavlík předkládá své tese s vírou, že nad nimi jeho čtenáři budou přemýšlet
a vytvoří si svůj vlastní názor. Ačkoliv je jeho kniha možná neúplná a
roztříštěná a často pouze načrtává kontury dnešní situace, přece jen ukazuje
cestu, kudy bychom se mohli při přemítání o této společnosti s úspěchem
vydat.
Pro úplnost se sluší dodat, že kniha Umění a život v Čechách aneb umění
žít v Čechách je sestavena z článků publikovaných v časopisech Ateliér,
Architekt, Literární noviny a v denním tisku (LN, Právo), v letech 1993-1997.
Obsahuje však také autorovy dosud nepublikované práce, úryvky z malířského
zápisníku a dvoustránku (převážně nesouhlasných) ohlasů na jeho články.
Pavlík píše česky, srozumitelně, vtipně a na rovinu. Ve své knize prolamuje
zamrzlé hladiny oficiální výtvarné kritiky, už pro to gesto je zajímavé
ho číst. Ale nejen proto.
Jiří Olič: Život je nuda (Petrov, Brno 1996, 146 str.)
"Mají vás. Nabídnou něco oprýskaného a po pěti letech služby přidají
něco ušmudlaného. S gestem renesančního donátora a s očima králíka, který
spěchá, neboť musí zpátky do své nory. Je to jedno. V každém případě nabídnou
možnost dalšího postupu a brokátové sako, které předvedou. Podíváte se
naň dvakrát, už ho nikdy neuvidíte. Přidají zvonek, abyste zazvonili v
případě potřeby, a k tomu pomůcky: kladivo a kolejnici, kterou je nezbytné
do svačiny prodloužit o tisíc kilometrů. K tomu rádio po drátě" (str.
18).
Příspěvky do hypotetických novin, vydávaných v redakci Vlasty Buriana,
Jindřicha Plachty a Ference Futuristy, resp. jejich hereckých typů. Stopy
biografie, příběhy ze života hvězd světového popu a jejich "konsumentů",
ironie vůči kunstmodernistům. Popisy zdevastovaného prostředí pro život
člověka, odhalování nevkusu architektonického, rozhlasového, nevkusu a
ničení mluvy... Setkání imaginárních, a přece velmi skutečných postav
Básníka, Žáka, Múzy, dalších osob, posluchačů na besedách...
Petr Motýl v předminulém vydání tohoto listu psal v souvislosti s knihou
Život je nuda o střípcích mozaiky. Já bych řekl, že Jiří Olič na stránkách
této knihy rozehrává interní básnické psychodrama, přičemž různé okamžiky
své životní zkušenosti nahlíží způsobem, který známou metodu až nečekaně
inovuje a obrozuje. Oličův vypravěč prožívá dobu (převážně dobu tzv. reálného
socialismu, ale i léta devadesátá) po svém, jeho příhody jsou napohled
drobné, soukromé, leč často právě ty se později ukazují jako okamžiky
pravdy našich dní. V Oličově knize se na první pohled skutečně jedná o
všednost, o běžné dny, o každodennost - ale co z nich zůstává zachyceno,
rozhodně nudné není.
"Básník chodil po kuchyni a poslouchal Hvězdu: ‚A nyní několik slavných
skladeb v podání orchestru Václava Zahradníka.'
V takových chvílích říkával: ‚Vypne tady někdo to rádio!?' Neslyšel tedy
Živá slova Jána Ryšky ani Jirku Korna, toho všudybyla, ba ani poněkud
patetický jekot zpěváka skupiny Queen. Zaléval muškáty a v nenadálém tichu,
které se v kuchyni rozhostilo, bylo slyšet jejich vděčné: ‚Děkujeme ti,
bratře'" (str. 30).
Snad o to právě jde. O zachycení konceptu života, který musí být prožit,
aby bylo možné vydat dílo, obsah ... látku - jde právě o ně, o bezděčné
okamžiky pravdy, k jejichž zachycení je nutná nemalá dávka pokory.
Autor se pohybuje poblíž hranice, odkud je k žánru tragédie stejně daleko
jako k žánru veselohry. Jedná se ovšem o hranici rušnou a naplněnou epickým
obsahem. Boj je bojem, hledání pravdy hledáním pravdy. Olič bourá ohleděné
kulisy fráze a zvyku, z jeho sdělení vzácně, ne "chtěně" ani ne "nechtěně",
ale jaksi přirozeně vyvěrá vtip, vidění a pojmenování viděného. Snad je
to umožněno také tím, že není obojakým politikem literatury, ale člověkem,
který se s chutí dovede zasmát sám sobě, který k věcem tohoto světa přistupuje
krom velké pokory také s dávno již nevídanou upřímností a sebevědomím.
A díky tomu si také "nehraje na pravdu", netvrdí, že jeho řešení je jediné
správné, "jen" hledá cestu, jen zkouší pronést sdělení bludištěm všedního
dne. Ze tří podobně zaměřených knih (předcházely Marná snaha (Fragment,
Bratislava 1992) a Velký strážce (Petrov, Brno 1995)) se mu to podle mého
názoru právě v knížce Život je nuda podařilo nejlépe. Škoda jen několika
redakčních, korektorských pochybení, které jdou na vrub vydavatelství
Petrov.
Zbyněk Vybíral: Vymoderovaný svět (Konfrontace, Hradec Králové 1997,
152 str.)
Zbyněk Vybíral je nejmladší z našich tří autorů, je často patetický a
je ve svém výrazu nejvážnější. Je podobně konkrétní jako Pavlík, možná
méně důkladný v jednotlivostech, ovšem mířící do více stran. Zaměřuje
se na moderátorský svět, v ohnisku jeho úvah stojí veřejná i komerční
TV, rozhlas, braková i vážná literatura, film, reklama. K různým úkazům
z moderátorské praxe přistupuje z posice reflexe, zákonitě se tedy dostává
do oposice k demagogii, tesovitosti a povrchní výplňovitosti, kterou se
tyto oblasti dnes často "pyšní". Ukazuje, jak může reflexe čelit "toku"
- právě tím, že jej na příkladě jednotlivostí zachycuje v cosi trvalého,
čím skutečně je, ač se tváří sebevíc aktuálně. Ve Vybíralově knize jsou
všichni ti "veselí chlapíci" přistiženi při činu - a není to příjemný
pohled.
Určitá nevyjasněnost autorských východisek činí tuto knihu nejproblematičtější
ze všech zmiňovaných. Pavlík píše o výtvarném umění a přes řadu přístupů:
reportáž, recense výstavy, eseje, četné mystifikace, až k závěrečným poznámkám
ze svého zápisníku, rozvádí a ilustruje několik základních myšlenek o
současném výtvarném umění. Olič připomíná okamžiky pravdy "všedních" dní
- dní přece jen ne tolik nudných, jak by se zprvu mohlo zdát. Vybíral
předesílá před text své knihy citát z Oblomova a v jedné ze dvou autorských
předmluv píše o svém rozhodnutí psát jako o touze rozměňovat celek duše
na drobné, na střípky myšlenek... Představa celistvosti a komplexnosti,
která se psaním už jen pokořuje a rozdrobuje, mně připadá v jeho 35 letech
poněkud předčasná. Profesně je psychoterapeutem s četnou odbornou publikační
praxí, u autorů jeho typu často hrozí, že se budou rozdávat moudrosti
za 5,50. Naštěstí jsou slova z předmluv jen tím "děláním ramen", jak se
to dnes nosí.
"Po přečtení hlavních bodů zpráv prohlásí moderátor Frekvence 1: ‚A
to je všechno.' Kdo by nepodlehl této sugesci. Koho by napadlo v takovou
chvíli vykřiknout: ‚To nejenže není všechno, to je NIC!'" (str. 53).
Od podobných, zdánlivě nepatrných inspirací směřují Vybíralovy úvahy dál
a hlouběji, až k provokativním podobenstvím v kapitolách Císař je nahý!
(str. 62), Trpaslík (str. 67) a dalších. Většina těchto kapitol je krátká,
jsou to často jen postřehy a nápady - ale jsou to postřehy, které pomáhají
vytušit, jak by "to asi mělo být". Patřím k lidem, které neuráží ani nepopuzuje
takový styl psaní. Naopak, je mi bližší než rétorská pouťová esejistika,
kdy všechno dobře zní, ale celek nic nového neříká (viz ke stati Ludvíka
Vaculíka - v rubrice Beseda). Sympatická je mně rovněž Vybíralova schopnost
neustálého sebetázání. Ta autorovi pomáhá zachovat si chladnou hlavu i
při příležitostech, kdy by druzí s velkým nadšením vpluli právě do onoho
rétorství, které je, jak známo, bez hranic.
"Zlevněná" moudrost se objeví snad poprvé na str. 45: "Pohoršujeme-li
se nad něčím, pak se pohoršujeme nad tím, co máme sami v sobě." Připomnělo
mi to přednášku soudruha Hamšíka, kterou jsem absolvoval rok před maturitou,
o svobodě jako poznané nutnosti. Jiný výskyt podobného moudra jsem zaznamenal
tam, kde na závěr cituje spisovatele Jiřího Kratochvila: "Není dobré
zaměňovat skutečnost za příběhy" (str. 140) - ta věta mi nepřipadá
tak jasná jako Vybíralovi - a nemyslím si, že bych kvůli tomu byl obětí
"vymoderovaného světa". Vždyť například vysílání zmíněné Frekvence 1 jsem
zatím nikdy nevydržel poslouchat déle než 25 minut v jednom kuse.
Polemisovat budu také s autorovým uvažováním nad filmem Pulp Fiction.
Zamýšlí se nad tím, jak je možné, že se "hrdinou" příběhu může stát zločinec,
a odsud kormidluje rovnou ke Kainu a Ábelovi, k Bohu a Ďáblu, aniž by
bral v úvahu jaksi prostší kategorie. Mne ale nepřekvapuje a neudivuje,
že se zločinci mohou zdát sympatickými, že se mohou jevit hrdiny. Vždyť
jsme si přece něčeho podobného v nedávné minulosti užili dostatek. I major
Zeman nebo třeba hrdinové seriálu Okres na severu někdy vypadali zajímavě
- a byli tak natočeni - někdy působili i sympaticky, a přece člověk věděl
nebo tušil, kým jsou, myslel si o nich své. Je to jen několik míst, která
mě podobným způsobem při četbě této knihy vyrušila a která považuji za
tendenční a odvozená. V knize zjevně a mnohonásobně převažují místa neschematická,
inspirativní.
Vybíralovo psaní je završeno šťastným gestem, totiž službou: překladem
několika citátů z díla jungiánského psychologa Jamese Hillmana. Kniha
Moderovaný svět lépe končí, než začíná. Doporučuji ovšem přečíst od začátku.
Zmíněné knihy nemají teoretické ambice. Pojmenovávají stávající stav věcí
v daných oblastech a zároveň sahají jaksi za vysvětlení, za pouhou teorii.
Na první pohled paradoxně jsou však často úplnějším řešením daných problémů.
To je možné jen proto, že jejich autoři jsou zkušenými znalci a dobře
vědí, o čem píší. Subjektivní přístup se nakonec jeví být daleko méně
zneužitelným, než by byla pouhá objektivisující teorie - ačkoliv záleží
také na přístupu čtenáře, jak ukazují často protikladné posudky těchto
knih v denním i odborném tisku.
Své záměry autoři těchto knih naplňují zatím zlomkovitě - proto si sami
navzájem mohou vytýkat neúplnost. Jaksi v celku se ale, právě díky osobnímu
přístupu k daným problémům, jeví jejich odpovědi být poměrně dostatečné
a úplné.
Smích, slzy a česká cesta - vždy ve svobodnějších dobách v jakési obecné
"poturčenosti" a naprosté neprozíravosti - tyto knihy pomáhají udržovat
ještě tak přijatelný směr.
(z Jihovýchodní pošty 2/98)
© Zdeněk Mitáček;
2000
|
