 |
ZDENĚK MITÁČEK
Problém Třetí hlavy
(Pavel Večeřa: Třetí hlava, Host, Brno 1996, 170 stran)
Pavlu Večeřovi dosud nebyla věnována přiměřená kritická
pozornost. Je příliš mladý a příliš originální, což je kombinace okolností
u české literární kritiky nejméně oblíbená. A řekněme rovnou, že Večeřův
román Třetí hlava je vedle jeho alegorických povídek Ardabast a Hydrops
(Host 1/´93 a 3/´95) dílem ještě daleko komplikovanějším. V pokusu o výklad
této knihy si nečiním ambice vyložit její obsah v úplnosti, chci se jen
zamyslet nad některými aspekty jejího příběhu.
Pavel Večeřa v knize Třetí hlava zve své čtenáře na výpravu
do krajiny obydlené nejen lidskými, ale také pohádkovými bytostmi. Hrdinou
jeho příběhu je dvouhlavý drak Alexandr, který jako archivář žije život
úředníka kdesi v nížině a jednoho dne odtamtud prchá na cestu do vysněného
Šebestiánova v horách. Tam chce působit jako učitel, ale tato práce mu
vydrží jen několik dní, poté žije v hotelu a zabývá se jen poznáváním
života v městečku a jeho okolí. Svého ochránce a přítele nachází v obru
Heřmanovi. Prožívá neopětovanou lásku k Evženii, která vrcholí až pokusem
o Evženiinu vraždu. V závěru Alexandr prchá zpět do nížiny, jejíž způsob
života se mu nepodařilo překonat. Dny prožité v horách na něm však zanechaly
nesmazatelnou stopu.
Večeřa se v knize představuje jako velmi nadaný vypravěč.
Jeho psaní doprovází až úzkostlivá snaha o detail, vypravěčská důkladnost
a přesnost. Je znát, že knihu píše autor poučený četbou starobylých písemností,
legend a kronik, traktátů z různě vzdálených dob. Večeřa plynule přechází
z prostředí do prostředí a dovede věrohodně zachytit atmosféru různých
dějinných období, jak to ostatně už prokázal zejména ve svém Hydropsu.
Děj Třetí hlavy se odehrává v malém pohraničním městečku
Šebestiánově, který autor umístuje do Slezska a doby současné nebo nedávno
minulé. V Šebestiánově často zavládne zvláštní stav, kdy jako by byl zrušen
čas, a tehdy se setkávají bytosti a postavy, jimž je společné, že pochází
z různě vzdálené minulosti. Večeřa je posedlý především středověkem, inkvisicí.
Znova a znova rozpaluje pec pro Kateřinu Perglovou, kdysi ve středověku
upálenou. Vysvětlení té věci je ale krátké, ve středověku se tak prý chtěli
dovědět, „o čem jsou ženy“. Jako by se na těch místech chtěl vyvarovat
reflexe daných problémů, zůstává jen u popisu. Snad bych zde mohl připomenout
krédo Egona Hostovského, který kdysi na podobné výtky odvětil tím, že
„je jen vypravěč“. Nemohu se ale zbavit dojmu, že autor tady zůstává čtenáři
něco dlužen.
V knize lze „pracovně“ rozlišit dvě roviny, rovinu prosaického
příběhu a rovinu výprav do světa historického povědomí, jak je zachyceno
nejen ve starých památkách, dokumentech a kronikách, ale také ve vyprávění
legend a mýtů. Obě roviny jsou tam ovšem neoddělitelně propojeny, podobně
jako minulost je součástí naší přítomnosti.
V knize se přímo vypráví dvě legendy, jednu z nich vypráví
Alexandr a je o původu draků. Večeřovo vyprávění je tady mnohovrstevnatou
směsicí mystifikace, ironie, humoru a zároveň zamyšlením se nad příběhem
naší civilisace. Civilisace, která pro něj zahubila všechno pohádkové,
a co nezahubila, to krátce a prostě zužitkovala. Večeřu trápí osud jiných
končin, jiných způsobů života, krajin jiného vnímání času. Právě proto
se ve své knize pokouší tyto krajiny oživit, znovu zpřítomnit, dát jim
hlas a novou příležitost a tím je znovu alespoň na krátkou dobu vyvolat
k životu. Smyslem legendy o dracích je návrat do hluboké minulosti, kdy
věci byly jiné. To, že postavy v příběhu jsou fantasijní a pohádkové,
je způsobeno právě tím, že Večeřa touží vyprávět o krajích, které leží
na hranicích naší představivosti. Pokouší vystavět příběh civilisace,
jejíž dějiny by nebyly dějinami bitev, bojů a násilí, ale ve které by
život byl prožíván v míru, rozjímání a duchovním zrání. Večeřův hrdina
touží po totální pasivitě, po zastavení času, po životu bez děje. Autorův
pokus o ztvárnění podobného života ale ztroskotává, patrně ani nemůže
neztroskotat. Toto jiné smíme patrně jen odhadnout. Večeřa je velmi ateistický,
úběžníkem jeho jiné civilisace není křestanský Bůh, ale porůznu odhadovaná
věčnost. Celou tuto rovinu knihy vnímám jako pokus o odhadnutí absolutně
jiné společnosti a jako meditaci nad tímto pokusem.
Problém vidím tam, kde Večeřova odpoutaná obraznost přímo
boří skutečnost. Tehdy nevzniká jiný příběh, ale jakési „mytologické vidiny“.
Je to patrné např. tam, kde se autor mimoděk zmíní o „mýtu zlé země“:
„Tušil, že v této zemi se všechny věci vyhrocují a že to je jejím smyslem...
ano, vyhrocují se do obludných rozměrů (...) Stávají se zničujícími pro
své nositele, mění se v posedlosti (...) v opojení a opilství, které si
z obyčejného života začíná tropit žerty a nakonec se v chladné spalující
vášni vysmívá všemu, co není ono samo“ (str. 77). To je mimochodem
také přesná charakteristika jisté části středoevropského intelektuálního
spektra. Co k tomu říci: chladný rozum a myšlení jdoucí k příčinám věcí
jistě vždy nedokázaly zabránit zkáze a zlému. Derealisace a totální subjektivisace
skutečnosti, v jaké se občas ocitá Večeřův Alexandr, mně ale vůbec nepřipadá
jako lepší řešení. Alexandr sám si ovšem tyto své nedostatky uvědomuje:
„Byl překvapený mírou připodobňování vnějších věcí sobě...“ (str.78).
Což je jedině dobře.
Druhá z legend vypráví o obrech a jejich válkách. Jak sám
autor naznačuje, na bitvy jeho obra Heřmana můžeme částečně pohlížet jako
na bitvy duchovní. Bitvy, ve kterých lze získat všechno, ale které v dnešním
světě dohromady nikoho nezajímají. Jeho obr při tom není snadno dešifrovatelnou
metaforou, i jeho příběh je vícevrstvou komposicí, Heřman žije v knize
svůj vlastní příběh. „Bylo ticho, jenom auta rychle uháněla kolem mých
nohou a jejich řidiči si nevšímali zkázy a ani toho, že silnice po níž
jedou už neexistuje. Lidé z okolních vesnic sem přišli s nůšemi na brambory
a paběrkovali zbytky kořisti“ (str. 112).
Prosaickým jádrem je příběh, který Alexandr prožívá po
svém příjezdu do Šebestiánova. Je jednak pohádkovým drakem a zároveň omezeným
a řekněme, poněkud tupým úředníkem, který se svým útěkem do Šebestiánova
pokouší vymanit z prázdného života v nížině a, parafrázujme Večeřu, „poznat,
o čem je život“. Tuší v sobě úplně jiné možnosti, než jaké využíval v
nížině. kde byl pohlcen historií svého rodu a také sebe sama. Podobá se
v tom jiné postavě z příběhu, rytíři Albertu von Hallogen-Lamp. Tam, kde
obr Heřman mluví o tomto rytíři, jako by ve zkratce shrnoval důvody Alexandrovy
vlastní cesty: „Uplynulé skvělosti předků se Albert nemohl rovnat,
nebylo mu to ani dovoleno...“ – což právě je podstatné, neboť
nikdo nemůže jen tak opakovat život kohokoliv jiného. Alexandr cítí nutnost
se vymknout ze zajetí minulosti, na svoji cestu se vlastně musí vydat.
Už ve vlaku se setkává s dívkou Evženií, která si ho oblíbí
a spřátelí se s ním. To je v Alexandrově životě situace natolik neobvyklá,
že se do Evženie okamžitě zamiluje. A tady nastává klíčová situace dramatického
děje Večeřovy knihy. Alexandr je podroben situaci neopětované lásky, která
jej uvádí do hluboké osobní krize, prověřující celý jeho charakter. Večeřa
v tomto příběhu postupuje výstižně a rasantně. Ale opět je třeba vznést
již uvedenou výtku. Znovu se totiž autor zbavuje své odpovědnosti a jako
ve zmínkách o inkvisici často utíká od příběhu a zabývá se obraznými hříčkami.
Duševní boj Alexandrův je popsán tím, že se Alexandr rozpadá, doslova,
na jednotlivé „údy a orgány“ (možná bezděčná alegorie malomocenství).
Je to obraz postupujícího rozkladu Alexandrovy osobnosti, ale přece jen
se to děje jaksi příliš náhle a rychle. Přece jen jsem postrádal podrobnější
reflexi daných dějů, jako čtenář chci zkrátka více přemýšlet se svým autorem,
více být s postavami knihy.
Dialog mezi citově vyprahlým Alexandrem a Evženií Večeřa
koncipuje s úspěchem tak, že vyprávění o Alexandrovi doplňuje obsáhlými
úryvky z Evženiina deníku. Evženie je dospělá, ale citově zcela nezralá
a dětská. Večeřa zachycuje typ dívky, který se v naší zmatené společnosti
v poslední době objevuje dosti často. Dnešní dívky překvapuje dospělost
a nároky s ní spojené namnoze naprosto nepřipravené, odtud pak nebývá
daleko k nejrůznějším kalamitám, pohromám a srážkám. Večeřa je tu nový
a objevný, v tom, že podobný typ dovede ve své Evženii hluboce pochopit.
Nakolik toto dovede sám autor, natolik to nedovede jeho
hrdina, drak Alexandr. Ten nakonec selže, zve svého strýčka Samuela, aby
Evženii zavraždil, domnívaje se, že tak bude zbaven svého trápení. Je
to hrůzné a zároveň banální, právě to ale jakoby skutečně leželo za většinou
nejtěžších selhání. Slabost a omezenost maskovaná neuvěřitelně „vysokými“
řečmi... Psaní dopisu, kterým vybízí Alexandr Samuela k vraždě Evženie,
je jedním z nejsilnějších míst knihy. Rafinovanost a lehkost, s jakou
se páchají zlé věci (pozn.: a kterou je tak podivně efektní zobrazovat,
jak to vidíme zejména v nejrůznějších filmových spektáklech). V těch okamžicích
se, zdá jako by zlu nic nestálo v cestě. Alexandr tam je zlem zcela pohlcen.
Po odeslání dopisu Samuelovi zůstává Alexandr zcela bez
vlády, naplněn obavami i onou odevzdaností, která doprovází skutečná neštěstí.
V závěru knihy se mu však dostává určitého vysvobození a naděje, obr Heřman
mu píše, že Evženii ochrání. Poté Večeřa zametá za Alexandrovým příběhem
stopy. Nechává Evženii žít, ale podivným dvojím životem. Její podoba zůstává
s Alexandrem, ale ona sama viditelně nezměněna a nedotčena zároveň žije
dál v Šebestiánově. Změněný Alexandr ještě zahlédne Evženii z okna vlaku,
ve kterém se vrací zpět do nížiny.
Alexandr se příliš dlouho vyhýbal lásce, která měla být
naplněním jeho nového života. Nedovedl se ke konfliktu mezi sebou a Evženií
postavit zralým způsobem, a byl tedy jaksi samovolně dotlačen ke způsobu
nezralému a ve výsledku zavrženíhodnému (dopis Samuelovi). Alexandr byl
i v Šebestiánově příliš zaujat sám sebou, setkání s Evženií viděl jako
ohrožení své samostatnosti. Ačkoliv se však věcem, které pro něj odsud
přicházely, snažil vyhnout, přece se pod vlivem tohoto setkání změnil
(odjezd s obrazem Evženie). Nad jeho sobeckou a do sebe uzavřenou vůlí,
nakonec přece jenom zvítězil čas a život (Evženie jeho nástrahám uniká,
Alexandr se vrací s tím, že poznal cosi víc). Takový je závěr, který je
možné z knihy vyvodit. Večeřa ve Třetí hlavě dokázal sestoupit k hlubinám
osudovosti. Jakkoli v jeho knize objevuji různé dílčí nedostatky, to ji
proměňuje a dává jí žít.
Závěr příběhu je otevřený a vzbuzuje otázky. Což je dobře,
Večeřa píše o věcech, které se dotýkají každého. Ať už Evženie přežila
nebo ne, ne nadarmo je i vybízení k závažnému zločinu samo zločinem. Zároveň
ovšem platí, že osudových otázek a skutečně zásadních bolestí se člověk
zbavuje opravdu těžko. V podobně dramatických situacích snadná (a pohodlná)
řešení neexistují. A právě o takové se Alexandr pokouší.
Podobné příběhy také není snadné zakončit. Když se dívám
na rozvrh celé knihy, domnívám se, že Pavel Večeřa měl přece jen ještě
více napnout své síly, dopřát Alexandrovi delší dobu pobytu v Šebestiánově,
za několik týdnů stěží mohl jeho hrdina procítit a protrpět tolik, kolik
mu autor uložil a kolik by asi sám autor chtěl. Věty „Přesto byl přesvědčen,
že všechno je jiné, neboť proměna vězela v něm, ačkoliv nerozeznával,
v čem spočívá...“ (str. 163) jsou v knize příliš náhlé. Daleko víc
mi pro Alexandra připadají příznačné jiné věty z téže strany: „Lípa
sevřená dvěma železnými obručemi (...) mu připadala větší a téměř ho udivilo,
že celistvost jejího mohutného kmene dokáží uhlídat pouhé dvě obruče.
On sám by jich nasadil mnohem víc - tak málo věřil pouhému životu, že
se může vzpínat a zároveň držet pohromadě.“ Večeřu poněkud zradil
prozaický čas, který si zvolil a který mu velel ke stručnosti a úspornosti.
Možná i čas naší doby. Příliš snadno a příliš rychle prohrává jeho hrdina
svou bitvu s osudem. Podstatné ovšem už bylo v knize řečeno.
Závěrem chci upozornit ještě na jeden aspekt celého příběhu,
který mi připadá daleko podstatnější než jednotlivé dílčí přednosti a
nedostatky této knihy. Je totiž možné, že právě vypsání Alexandrovy cesty
k selhání bylo jedním z autorských záměrů. V knize to jasně řečeno není,
ale vidíme-li Alexandra jako strůjce zločinu, pak se závěr knihy přeměňuje
v jakousi tíživou noční můru. Alexandr ve svých útěcích do nemohoucnosti
a ve svém zoufale nesprávném jednání jako by byl ztělesněním jistých obav
řady mých vrstevníků. Obav z dospělosti, která v této zemi ještě donedávna
mohla jen stěží skončit jinak než naprostou porážkou. Po tisících drobných
selhání a kompromisů ústila v jakési letargické přežívání, od něhož nikdy
nebylo daleko k těm nejhrozivějším bídnostem, tím hrozivějším, čím méně
na ně bývalo vidět. Strach z těchto věcí se nám zapustil hluboko do krve.
Myslím, že i tak je možné chápat Pavlovu knihu, jako výraz podobných obav.
V době klinické smrti české prósy vítám Večeřovu knihu
jako výrazný příslib. Ať už se autor opájí svým stylem jak chce, ať je
jakkoliv obrazný na úkor reflexe. Po letech, kdy se psaním české prósy
zabývali povětšině pouze umrtvovatelé českého jazyka, jimž titul spisovatelé
patřil pouze jakýmsi obecným omylem, je tu opět jeden z mála těch, kdo
mají co říci. Mluví problematicky a těžce, ale má odvahu. Pavla Večeřu
čeká ještě dlouhá cesta, plná trní. Jít po ní je však jeho jediná šance.
(Z Jihovýchodní pošty ’97, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
