ZDENĚK MITÁČEK

Goldflamovy dramatické piruety

(Arnošt Goldflam: Agátománie, Biletářka, Červená knihovna, Jeden den, Jedna noc aneb sen, Větrné mlýny, Brno 1998, edice Dramatické texty sv. 7, náklad 600 výt., cena 153 Kč)

Sedmým svazkem edice Dramatických textů brněnského vydatatelství Větrné mlýny se stal soubor pěti „her pro jednoho“ Arnošta Goldflama. Jednoaktovky doplňuje zasvěcená stať Zdeňka Hořínka nazvaná Arnošt Goldflam – divadelník a dramatik. Datum vzniku většiny her z tohoto souboru je dřívější. Biletářka stejně jako Jeden den vznikají v roce 1983. Za dva roky následuje Červená knihovna a Agátománie. V roce 1986 pak Jedna noc aneb sen. Jsou to tedy hry napsané za jiného společenského uspořádání a našim zájmem je prozkoumat, jak obstojí dnes.

Agátománie přímo evokuje atmosféru poloutajení, podnikání konaného neoficiálně, za zamčenými dveřmi. Vyvíjí se v konflikt podobný tomu v písni o pravdě a lži Vladimíra Vysockého. Ve dvou částech představení proti sobě stojí monology dvou žen, z nichž první se věnuje skrytému erotickému podnikání, zatímco druhá je zachvacována nápory zcela nezištné lásky k bližním, kteří toho postupem času začínají využívat. Příběh této druhé ženy se postupně vyhrocuje až do podoby vzniku jejího kultu a potíží s tím vznikajícím. Nakonec je to právě ona, kdo stojí na pranýři a kaje se ze svých skutků. Zatímco první žena využívá uklidnění situace k obnovení své pochybné živnosti, dokonce s neoficiálním policejním svolením. V této hře jistě vidíme připomínku minulé doby se zákazem jakéhokoli přesahu k činnosti prospěšné pro druhé, nicméně to je jen v té nejzákladnější rovině. Autor však na půdorysu tohoto až anekdotického příběhu dovede načrtnout rysy nadčasového příběhu o konfliktu sobectví a altruismu. Sobectví bedlivě se držícího v hranicích pečlivě střeženého soukromí, a altruismu, jenž je otevřen světu, a jenž právě proto kolísá, je často na kolenou. Před podobnými lidmi se dnes objevují úkoly a otázky vlastně ještě náročnější. A je stejně složité si z nich vybírat.

Děj hranější Biletářky je obecně znám. Při technické poruše v kině vstupuje do dialogu s diváky tamní uvaděčka. Goldflam v ní znovu zachytil potrét člověka omezeného na úzký výsek soukromého světa. Člověka právě pro svou malost v té době výrazně nebezpečného. Ani to se příliš nezměnilo, byť suma nebezpečí od lidí, žijících ve světě různých udání a manipulace s druhými hrozí je dnes přece jen menší.

Červená knihovna má opět ženskou hrdinku. Stejně jako Biletářka či První dáma z Agátománie, není tato žena příliš kladnou postavou. Opět jsme svědky čistě soukromého příběhu. Bezejmenná hrdinka této hry, autorem prostě označená jako Žena, jak píše Hořínek: „měla mnoho mužů, avšak u žádného nenalezla žádoucí pochopení, (její zpověď) probíhá jako pestře ilustrovaný seznam, v němž se každý člen posléze znelíbí právě tím, čím zprvu proti předchozímu přitahoval“ (str. 13). Je to opět až do absurdity dovedený příběh osoby, která své vztahy pojímá zcela utilitárně. V její psychice neexistuje téměř žádný soucit, žádná emoce nemá šanci přenést racionalitu této ženy přes všední pravdu běžného dne. Proto se také rozpadají její milostné vztahy, až zbývá pouze sebeokouzlení a sebelítost. Cesta snad až za sám práh vůbec představitelného neporozumění své situaci je Goldflamem líčena v teskně groteskním tónu, v jakém se často odehrávají podobné příběhy našich současníků.

Na rozdíl od Zdeňka Hořínka se však domnívám, že ani u Červené knihovny není příliš složité si představit nositele podobných slabostí a charakterových vad v mužském provedení. Mnozí muži opouští své patrnerky často ještě z malichernějších důvodů. Z toho, že jsou hrdinkami těchto tří her ženy, vyplývá pro mě především sympatický autorův zájem zprostředkovat divákům setkání s herečkami. Jsou to také přece jenom v tomto podání záležitosti jemnější. V jiných Goldflamových hrách mají ovšem ženské postavy mnohem specifičtější úlohu.

Závěrečné dvě hry, Jeden den a Jedna noc aneb sen, jsou autorskou etudou, pojednávající jak o vztahu herce a postavy ve „hře pro jednoho“, tak také o životním tempu všedních a svátečních dní doby, která nám není zase tolik vzdálená. Ve hře Jeden den máme možnost sledovat monolog obyčejného svobodného mladíka, seznamujeme se s záležitostmi jeho soukromého života. Je to bezstarostné těkání okolo partnerských vztahů, svobody a nutnosti zařadit se do společnosti. Monolog ozvláštňuje „vystupování“ herce z postavy, vzájemný dialog herce a postavy. Jedna noc aneb sen je potom kaleidoskopem nejrůznějších, snových a zároveň velmi knižně pojednaných situací napětí a dobrodružství. Ze všech her v knize je tato nejzábavnější. Vážné záležitosti a úskalí denního života jsou zde opuštěny ve prospěch karikatury a parodie nejrůznějších dobrodružných příběhů, mezi nimiž vyniknou parafráse příběhů z období „socialistického realismu“ v literatuře. Kovboj mstící své rodiče, šlechtic beznadějně zamilovaný do vesnické krásky, partisán, stachanovec, kosmonaut ubitý vesničany, jejž ho považují za špiona, kruh se uzavírá u pionýra udávajícího své rodiče. Hrdina, mladý muž Jeník, se z těchto snů probouzí zcela uštván, přestože na rozdíl od diváka vzápětí většinu z nich zapomíná. Jeho denní malátnost a letargie ve stylu: „Vždyť je neděle.“, pak staví mezi závěrečnými dvěma texty kontrapunkt a vede k zamyšlení nad našim vlastním životním tempem a mírou své angažovanosti v událostech této doby. Goldflamova exkurse po dobrodružných příbězích tehdy rozděleného světa nabírá dnes mnoha nových významů. Snad právě proto, že tyto příběhy neopakuje, ale že je svou reflexí prosvěcuje, a umožňuje tak čtenáři odpoutat se od jejich stínů.

„Hry pro jednoho“ jsou přesvědčivým důkazem Goldflamova umění v oblasti práce s jazykem. Filigránské slovní hříčky a situace předestřené jednou dvěma větami působí jako balzám pro čtenáře utýraného dnešní inflací slov. Nezaškodí tedy zabrat se do příjemného fotelu se svazkem těchto nadčasových miniatur v ruce. Na půdorysu mezilidských vztahů se toho zase tolik nezměnilo.

© Zdeněk Mitáček; 1999

od 19. 9. 2002